Fotografie jako zpověď
Ne vždy jde říct vše nahlas. Někdy mluví to, co nevidíme - ticho, stíny, prázdnota. Tahle zpověď není o lidech. Je o světě, který přežívám skrze fotografii.

Někdy se mě lidé ptají, proč nefotím lidi.
A já se na chvíli odmlčím. Ne proto, že bych neznala odpověď. Ale protože tahle otázka se dotýká něčeho, co je hluboko v mně - něčeho, co se nedá vyslovit bez zaváhání. Nefotím lidi, protože svět lidí mě kdysi zranil. A protože jsem se naučila přežít v tichu. V odstupu. V detailech, které jiní míjejí.
Moje fotografie nejsou obrazy světa tam venku. Jsou to obrazy mého světa uvnitř. Jsou jako deník - psaný světlem a stínem. V každém záběru je skrytá otázka, na kterou se nikdo nezeptal. A zároveň odpověď, která byla příliš křehká na to, aby byla vyslovena nahlas.
Vyrostla jsem v bolesti. V prostředí, kde se o emocích nemluvilo, kde se přežívalo, ale nežilo. Ticho bylo bezpečím. Mlčení bylo způsobem, jak se chránit. A právě v tom mlčení jsem začala vidět. Vnímat jemnosti, nuance, nepatrné proměny světla. Věci, které se dějí, když se ostatní nedívají. A tak jsem jednou vzala do ruky fotoaparát - a od té doby ho nepustila.
Značku Solitarylens jsem nevymyslela. Ona se zrodila sama. Z potřeby mít kousek světa, kde mohu být. Kde nejsem hlasitá. Kde nemusím křičet, abych byla slyšet. Každá fotka je pro mě jako šepot - obraz, který si nese příběh, i když mlčí. Obraz, který říká: Viděla jsem tě. Cítila jsem tě. A přežila jsem tě.
Fotím prázdné lavičky, cesty, co nikam nevedou. Rozpadlé domy, staré stromy, šedé zdi. Ale není to prázdnota, co mě fascinuje. Je to přítomnost těch, kteří už odešli. Je to dotek vzpomínky. Stopa. Stesk. Pochopení. Vděčnost.
Solitarylens je o tichu, které léčí. O melancholii, která neničí, ale drží v náručí. O tom, že smutek není slabost - ale důkaz, že nám na něčem záleželo. Že jsme milovali. Že jsme ztratili. Že žijeme.
Možná se v tom poznáš. Možná ne. A obojí je v pořádku.
Tvořím dál. Protože v každé fotografii je něco, co slovy nikdy neřeknu.
Jana / Solitarylens