Když bolest mlčí, mluví obraz: proč se v tichu můžeme potkat

Ne všechno, co bolí, umíme vyslovit. Jsou chvíle, kdy i ta nejjednodušší věta byla příliš těžká. Kdyby slova spadla na zem a rozbila se na kousky, stejně jako my uvnitř. A tak mlčíme. 

Jenže mlčení může být tíživé. V tichu se bolest nevytrácí, jen se nám ukládá do těla, do dechu, do snů. A pak se hledá jiný způsob, jak ven. U mě to byla fotografie. Každý z mých snímků je kousek světa, který jsem nemohla vyslovit. Každá fotografie je zpověď beze slov. Ne proto, že bych nechtěla mluvit - ale proto, že slova prostě nestačila.

Fotografie jako útočiště

Možná i vy znáte ten okamžik, kdy se vám chce křičet, ale hlas selhává. Kdy byste nejraději řekli "bolí to", ale máte pocit, že to nikdo nechce slyšet. Právě v těchto chvílích jsem vzala do ruky fotoaparát. A najednou se z mlčení stala cesta. Obraz nepotřeboval vysvětlení, nepotřeboval argumenty. Prostě byl. Nesl ve svých liniích to, co jsem já sama nedokázala unést. A tak se z fotografie stalo útočiště. Místo, kde se bolest nemusela schovávat, ale mohla se stát součástí obrazu.

Obraz jako zrcadlo pro druhé

Moje fotografie nejsou návodem, nejsou lekcí. Neříkají: takhle máš cítit, takhle máš žít. Jsou spíše otázkou položenou do ticha: Cítil jsi to taky? Viděl jsi to taky? Možná právě proto se lidé někdy zastaví u mých obrazů a řeknou: "Tady něco je. Tohle znám." A to je okamžik, kdy si uvědomím, že i když mé fotky vycházejí z mé bolesti, dokážou se dotknout bolesti druhých. A někdy - možná jen na chvíli - jim ulevit.  Protože když se poznáme v cizím tichu, už nejsme úplně sami.

Ticho, které spojuje

Ticho není prázdné. Je v něm všechno, co zůstalo nevyřčené. Když se díváte na fotografii, možná se vám vrátí vzpomínka, kterou jste si mysleli, že už jste dávno pohřbili. Možná pocítíte něčí dotek, který už není. Možná uslyšíte vlastních dech ve chvíli, kdy jste si říkali, že to nezvládnete - a přesto jste šli dál. To je síla obrazu: nevysvětluje. Jen připomíná, že v bolesti nejsme sami. 

Proč píšu právě sem 

Tenhle blog není jen o mně. Ano, začal jako deník - snaha uchovat kousky toho, co by jinak sežehlo ticho. Ale postupně se z něj stává prostor, kde se můžeme potkat. Možná se v mých slovech a obrazech najdete. Možná ne. A obojí je v pořádku. Ale pokud cítíte, že někdy nesete tíhu, kterou nelze vyslovit, vězte: i vaše ticho má právo existovat. I vaše bolest může být přetvořena v obraz, v pohled, v okamžik, který se stane součástí cesty. 

Slova na závěr

Každá fotografie je střípek mé duše. Ale když se na ni podíváte vy, může se stát i střípkem té vaší. A možná právě v tom je smysl mé tvorby: nejen se zbavit vlastní bolesti, ale vytvořit místo, kde se v tichu potkají naše příběhy. 

Proto fotím. Proto píšu. Proto tvořím tento vizuální deník. A proto vás zvu, abyste se v něm zastavili - třeba jen na chvíli.

Jana / Solitarylens