Místa, která mi zůstala pod kůží

"Ne všechna místa jsou krásná. Ale některá s námi zůstanou navždy. Protože slyšela, co jiní neslyšeli."

Nejsou to turistické cíle. Nejsou v žádném průvodci. Většinou by si jich nikdo ani nevšiml. Starý rozpadlý dům s utrženými okenicemi. Lesní cesta, kde je tolik ticha, že slyšíte, jak padá jehličí. Prázdná lavička otočená směrem k poli, kde už dávno nikdo nesedává. 

Ale právě na těchto místech se něco ve mně zachvělo. Něco se ztratilo, ztichlo. A věděla jsem, že to musím vyfotit. Ne kvůli kráse. Ale kvůli pravdě. 

Když místa mluví místo mě.

Jsou místa, která se mnou mluvila dřív, než jsem vůbec zvedla fotoaparát. Bez slov. Jen tím, jak dýchala. Jak se držela v šeru. Jak nesla stopy přítomnosti někoho, kdo už dávno odešel. 

Nevyslovitelná atmosféra. Bolest, kterou nelze pojmenovat. Prázdnota, která není mrtvá - jen čeká. V takových místech jako by svět přestal předstírat. Nic se neskrývá. A já tam stojím. V mlčení. V hlubokém pocitu, že i když mě nikdo nevidí, tohle místo mě zná.

Fotím, co mnou zůstalo.

Moje fotografie nejsou o tom, co je přede mnou. Jsou o tom, co ve mně zůstalo po tom, co jsem se dívala. Každý snímek je otisk, ale ne místa samotného - je to otisk mého prožitku v tom místě. Když se dívám zpětně na své snímky, vím přesně, co jsem cítila. Vím, proč jsem zmáčkla spoušť právě tehdy. Možná na tom snímku uvidíte starý strom. Ale já tam vidím ticho po hádce, stesk, který jsem nemohla sdílet, nebo jen obyčejný den, kdy jsem si potřebovala připomenout, že dýchám.

Nejsou to jen místa. Jsou to zrcadla.

Tato místa se stala součástí mého deníku. Ne jako kolekce. Ale jako emoce. Každé takové místo, které mi zůstalo pod kůží, je zrcadlem. Ukázalo mi něco, co jsem v sobě neviděla. Nebo co jsem viděla, ale nechtěla si přiznat. Někdy to bylo o samotě. Jindy o bolesti, která neměla adresáta. A někdy jen o tichu, které bylo tak intenzivní, že jsem ho cítila fyzicky. 

Vracím se k nim. Ne fyzicky. v sobě.

Většina těch míst už možná neexistuje. Možná zmizela, nebo je nahradily nové domy, auta, cesty. Ale ve mně zůstaly. Nosím je v sobě jako skrytá zátiší, ke kterým se vracím, když nevím,  kdo jsem. A když se znovu dotknu spouště, hledám další. Ne stejná. Ale podobně pravdivá. Místa, která neokouzlují, ale zanechávají stopu. Protože některá místa nejsou jen místem. Jsou okamžikem, kdy jste se potkali sami se sebou. Jsou němým svědkem toho, že jste cítili. Že jste přežili. A i když je nikdo jiný nikdy nenajde - pro mě budou vždycky důležitá. Jsou to místa, která mi zůstala pod kůží.

Kdykoli fotím krajinu, nehledám krásu. Hledám pravdu. Tu, která mlčí, ale zůstává ve mně ještě dlouho poté, co zhasnu obrazovku. 

Jana / Solitarylens