Neviditelné stopy: co zůstane po tom, co odejde.

"Ne všechno, co zmizí, je pryč. Některé věci zůstávají, i když už nejsou vidět."

Jsou okamžiky, které trvaly sotva pár vteřin, ale zůstanou ve vás celý život. Stejně tak jsou místa, která vypadají obyčejně, ale nesou v sobě otisk něčeho, co je silnější než obraz - přítomnosti. Tohle je téma, ke kterému se ve své tvorbě neustále vracím. Neplánuji to. Jen jdu, dívám se, vnímám. A najednou přijde ten pocit. To zvláštní zastavení. A já vím, že to místo, ten pohled, ten stín, něco v sobě nese. Něco, co nelze vyfotit, ale co se stejně ve fotografii objeví.

Mnoho věcí v životě odejde bez rozloučení. Slova, která nebyla vyslovena. Lidé, kteří odešli příliš brzy. Vztahy, které skončily mlčením. Místa, kde jsme něco ztratili - nebo naopak našli sami sebe. To všechno ve mně zůstává jako stopy. Neviditelné, ale hluboko zakořeněné. A právě z těchto stop vznikají mé fotografie. Nepotřebuji je vysvětlovat. Nepotřebuji být slyšet. Jen potřebuji, aby nezmizely úplně. 

Když se dívám skrze hledáček, necítím svět kolem sebe, ale svět v sobě. Zastavím se. Dýchám pomalu. Dívám se déle, než je běžné. A najednou vím, že to musím zachytit. Ne proto, že je to skutečné. Fotím rozpadlé zdi, osamělé lavičky, cesty, které se ztrácí v mlze. Místa, kde kdysi někdo byl. Nebo kde jsem kdysi byla já. Je to můj způsob, jak říct: "Bylo to skutečné. Nezdálo se mi to. Prožila jsem to."

Ztráta není prázdno. Někdy je to začátek. Tichý začátek nové citlivosti. Vnímání. Pravdivosti. Možná právě proto je můj vizuální deník plný těchto stop. Když prohlížím své snímky zpětně, nevidím v nich objekty. Vidím mapu. Mapu svého nitra. Místa, která jsem prošla, když jsem hledala klid. Místa, kde jsem něco nechala. Nebo něco našla.

Tahle otázka mě pronásleduje odjakživa. Co zůstane po tom, co zmizí? A právě ona je základem mé tvorby. Nezajímá mě, co je vidět. Zajímá mě, co zůstává, když už nic vidět není. Co zůstane po člověku, který odešel? Co zůstane po vztahu, který se rozpadl? Co zůstane po domě, který se rozpadl na prach? Ticho. Pach. Stopa. Možná právě proto tvořím. Protože nechci, aby všechno zmizelo beze stopy. Každé moje video, každá fotka, každý text je drobný důkaz. Že jsme tady byli. Že jsme cítili. Že jsme milovali, ztratili, přežili.

Tvořím, protože jinak bych se ztratila. Fotím, protože jinak bych si sama sebe nepamatovala. Skládám své obrazy ze stínů a melancholie, protože právě v tom, co je nejtišší, je pro mě nejvíc pravdy. A když někdo řekne, že moje fotky působí smutně - usměju se. Ano. Jsou smutné. Ale nejsou prázdné. Jsou plné neviditelných stop, které zůstaly, když všechno ostatní odešlo. 

"Ticho je prostor, kam si chodím pro pravdu. A obraz je způsob, jak ji nechat žít i poté, co se všechno rozplyne."

Jana / Solitarylens