Proč nefotím krásu, ale prázdnotu

Krása je všude kolem nás. Lidé ji hledají v západech slunce, v rozkvetlých loukách, v dokonalých tvářích, které se usmívají na kameru. Sociální sítě jsou plné obrazů, které oslavují jas, radost a dokonalost. Jenže já - já tam cestu nenašla. Ne proto, že bych krásu neviděla. Vidím ji. Ale pokaždé, když ji chci zachytit, něco ve mně se zarazí. Připadá mi cizí. Připadá mi povrchní. Jako by mě míjela a nechávala stát venku. A tak místo krásy fotím prázdnotu.

Prázdnota není nicota

Když se řekne "prázdnota", lidé si často představí nicotu, chladný prostor bez života. Ale prázdnota, jak ji vnímám já, je jiná. Je to prostor, kde se všechno nepotřebné ztratilo a zůstalo jen to podstatné. Prázdnota není mrtvá. Je to ticho po bouři. Je to místnost, odkud lidé odešli, ale jejich dech tam ještě zůstal. Je to cesta, na které nikdo nejde - a právě proto slyšíte každý svůj krok.

Fotím prázdnotu, protože v ní není maska. V ní se pravda neskrývá za barevnými nánosy. Prázdnota není okázalá. Ale je skutečná. 

Krása klame, prázdnota odhaluje

Když se díváme na krásu, často se necháme unést tím, jak nás hladí po očích. Ale uvnitř můžeme být prázdní. Krása je někdy jako hlasitá hudba - přehluší to, co se děje v nás. Prázdnota je jiná. V prázdnotě se musíme setkat sami se sebou. Nikdo nás nerozptýlí, nic nás neodvede od myšlenek. A to je těžké. Proto se jí tolik lidí vyhýbá. Ale právě tam - v prázdnotě - se skrývá možnost zahlédnout pravdu.      

Moje fotografie nejsou "krásné" v tradičním slova smyslu. Nejsou vyhlazené, nejsou barevně dokonalé, nejsou usměvavé. Jsou tiché, syrové a někdy bolestné. Protože to je svět, který znám. A který považuji za poctivější než uměle vystavěné kulisy krásy.

Ticho, které nese

Když stojím před krajinou, která je prázdná - bez lidí, bez pohybu - cítím paradoxní plnost. Jako by mi ten prostor dovolil konečně se nadechnout. Fotím stromy, které nikdo neobdivuje. Polní cesty, po kterých nikdo nechodí. Zdi domů, které už dávno nikoho nechrání. A právě v té opuštěnosti nacházím něco, co mě drží. Prázdnota je mým svědectvím. Říká: Bylo tu ticho. Byla tu samota. Ale i to má svou hodnotu.                                                                                                 

Proč prázdnota patří na obraz

Možná se ptáte, proč by někdo chtěl mít na stěně obraz prázdnoty. Není snad lepší dívat se na květiny, na usměvavé tváře, na barvy? Já věřím, že prázdnota na fotografii nám připomíná něco, co se často snažíme vytěsnit. Že život není jen o okamžicích radosti, ale o chvílích, kdy jsme sami se sebou. A právě tyto chvíle nás formují.    

Když pověsíte na zeď obraz prázdnoty, není to jen dekorace. Je to zrcadlo. Je to tiché připomenutí: TIcho je také součástí cesty. I bolest má své místo. A prázdno může být začátkem nového naplnění. 

Krása patří světu. Je hlasitá, oslňuje, láká. Ale prázdnota - ta patří nám samotným. Je to komnata, do které málokdo vstoupí, protože se jí bojí. Já jsem tam ale svůj domov našla. Proto nefotím krásu. Proto fotím prázdnotu. Protože v ní je všechno, co slova nezvládnout unést. A protože vím, že kdo se v ní na chvíli zastaví, ten možná zahlédne i kus své vlastní pravdy.

Jana / Solitarylens