Střípky mé duše v pohybu: proč skládám deník z obrazů, slov a bolesti

"Každá fotografie je kousek mě samé - někdy tichý, někdy bolestný, vždycky pravdivý."

Nezačalo to plánem ani rozhodnutím. Začalo to tichem. A tím zvláštním tlakem uvnitř, kdy máte pocit, že něco potřebujete pustit ven, jinak se udusíte vlastními myšlenkami. Tak vznikl můj vizuální deník - z potřeby uchovat chvíle, které bolely a přesto mě proměnily.

Každý můj reel je malý příběh, složený z fotografie, slov a hudby. Každý z nich nese emoci, kterou jsem žila - často tak silnou, že ji nebylo možné říct nahlas. Fotografie, které používám, nejsou jen obrazy míst či věcí. Jsou to části mě samé. Části, které bych jinak skryla hluboko, ale ony potřebovaly dýchat. 

Proč fotka, slovo a hudba?                                                                                                                       Protože fotografie sama o sobě je tichá. Zachytí okamžik, ale nevysvětlí ho. Slova dokážou tomu okamžiku dát směr, hlas. A hudba? Ta je dech - propojuje to, co vidím, s tím, co cítím. Každý můj reel je jako kousek deníku, který by se nedal napsat perem.

Bolest, která tvoří...                                                                                                                                   Nejsem hlasitý člověk. Když mě něco bolí, většinou mlčím. Vizuální deník mi dává možnost říci to, co bych jinak neřekla nikdy. Každé video je uzavření jedné kapitoly - a také uzdravení. Ano, některé chvíle bolely tolik, že by se daly pohřbít do ticha, ale já je místo toho proměnila v obrazy. Protože když se bolest vtiskne do fotografie, slova a hudby, už vás neničí - stane se součástí cesty. 

Instagram není síť. Je to mapa                                                                                                                 Instagram pro mě není jen sociální síť, ale prostor, kde nechávám stopy. Každý příspěvek je jako šepot do prázdna: "Byla jsem tam. Cítila jsem to. Viděla jsem to." Možná to někdo uslyší, možná ne. Ale já vím, že to tam je - a to stačí. 

Proč to dělám?                                                                                                                                           Protože věřím, že nejsme sami. Že když někdo uvidí můj obraz, může v něm najít svůj vlastní příběh. Možná nebude stejný, ale bude jeho. A to je smysl mého vizuálního deníku: propojit se skrze bolest i naději, skrze něco, co slovy vysvětlit neumím. A proto tvořím vizuální deník. Skládám obrazy, slova a hudbu do krátkých videí. Protože každá fotografie je kousek mě samé - mé bolesti, mé naděje, mé cesty dál.                                                                                                   

"Tvořím, protože v obrazech říkám to, co bych slovy nikdy nedokázala."                                       Jana / Solitarylens