Vizuální deník - když obraz mluví místo slov

Jsou chvíle, kdy slova nestačí. Kdy by i ta nejprostší věta byla příliš těžká, příliš křehká. V takových okamžicích přichází obraz - tichý, ale přesný. Zastaví se v nás, než se stihneme nadechnout, a zrcadlí něco, co nedokážeme vyslovit. Tomu se říká vizuální deník. NE kronika, NE galerie, ale prostor mezi nitrem a vnějším světem. Místo, kde se myšlenky nerozplýtvají, ale získávají tvar. 

CO JE VIZUÁLNÍ DENÍK

Vizuální deník je forma sebevyjádření, která spojuje obraz, text, symbol a emoci. Používá se v arteterapii i v osobním rozvoji jako prostředek sebereflexe a zpracování prožitků. Na rozdíl od psaného deníku, který vyžaduje pojmenování, vizuální deník mluví beze slov - prostřednictvím fotografie, kresby, koláže nebo symbolu.  

Psychoterapeutka Cathy A. Malchiodi (The Art Therapy Sourcebook, 2012) popisuje vizuální deník jako "proces,  v němž člověk vede dialog sám se sebou prostřednictvím vizuálního jazyka". Podle Tessy Dalley (Handbook of Art Therapy, 1984) je obraz v arteterapii zrcadlem vnitřního stavu - umožňuje zachytit to, co je těžké pojmenovat, ale snadné cítit. 

Vizuální deník není umění v tradičním slova smyslu. Je to osobní laboratoř duše. Každý snímek, každá kresba je otisk momentu, který měl smysl právě tím, že se stal. 

VIZUÁLNÍ DENÍK VE FOTOGRAFII

Fotografie je přirozeným jazykem vizuálního deníku. Zachycuje svět tak, jak ho vidíme i jak ho cítíme. Když se díváme skrz objektiv, vybíráme úhel, světlo, moment - a tím nevědomky vybíráme i část sebe, kterou chceme pochopit nebo uchovat. 

Fototerapeutické přístupy (Weiser, 1999) popisuje fotografii jako způsob reflexe a sebepoznání - zrcadlo, které vrací otázku místo odpovědi. Když se později podíváme na vlastní snímek, často cítíme víc, než si dokážeme vysvětlit. A právě tam začíná vnitřní práce. 

MŮJ OSOBNÍ POHLED

Pro mě není vizuální deník metoda. Je to zpověď - někdy něžná, jindy krutě upřímná. Každá moje fotografie je pokus zachytit okamžik, který se stal zrcadlem - bolesti, ticha, klidu nebo návratu. Když tvořím, neplánuji. Vnímám. Obraz přichází, když je připravený. A když ho vyfotím, nezůstane jen na kartě fotoaparátu - stane se součástí příběhu, který o mně vypráví víc, než bych kdy dokázala říct nahlas.

JAK Z VIZUÁLNÍM DENÍKEM PRACOVAT

Nemusíte být fotograf ani umělec. Stačí mít odvahu se zastavit a dívat se. Vezměte si fotoaparát nebo telefon a vyfoťte moment, který ve vás něco vyvolá  - i kdyby to byl jen stín na zdi, prasklina ve dřevě nebo nebe těsně před deštěm. 

Pak se na snímek podívejte. Neptejte se, jestli je hezký. Zeptejte se, co vám říká. Co vám připomíná. Jakou část vás odráží. Tím okamžikem se obraz stává součástí vašeho deníku. 

Vizuální deník není sbírka fotografií. JE TO CESTA. Někdy tichá, někdy bolestná, ale vždy pravdivá. Pomáhá zpomalit, naslouchat a vrátit se k sobě. A možná právě v tom tichu, mezi světlem a stínem, zjistíme, že i vaše příběhy mají obraz.

Jana /Solitarylens

Text vznikl z mého osobního přemýšlení o obrazu, tichu a sebereflexi. Inspirován poznatky z arteterapie a fototerapie (C.A.Malchiodi, J. Weiser, T. Dalley).