Tiché myšlenky

"Ne všechna místa jsou krásná. Ale některá s námi zůstanou navždy. Protože slyšela, co jiní neslyšeli."

Jsou chvíle, kdy slova nestačí. Kdy by i ta nejprostší věta byla příliš těžká, příliš křehká. V takových okamžicích přichází obraz - tichý, ale přesný. Zastaví se v nás, než se stihneme nadechnout, a zrcadlí něco, co nedokážeme vyslovit. Tomu se říká vizuální deník. NE kronika, NE galerie, ale prostor mezi nitrem a vnějším světem. Místo, kde se...

Krása je všude kolem nás. Lidé ji hledají v západech slunce, v rozkvetlých loukách, v dokonalých tvářích, které se usmívají na kameru. Sociální sítě jsou plné obrazů, které oslavují jas, radost a dokonalost. Jenže já - já tam cestu nenašla. Ne proto, že bych krásu neviděla. Vidím ji. Ale pokaždé, když ji chci zachytit, něco ve mně se zarazí....

Ne všechno, co bolí, umíme vyslovit. Jsou chvíle, kdy i ta nejjednodušší věta byla příliš těžká. Kdyby slova spadla na zem a rozbila se na kousky, stejně jako my uvnitř. A tak mlčíme.

"Každá fotografie je kousek mě samé - někdy tichý, někdy bolestný, vždycky pravdivý."

Některé myšlenky nemají být vysloveny nahlas. Ne proto, že by byly nepatřičné, ale protože by se v hluku světa ztratily. Jsou křehké, pomalé, rozmazané jako stíny v mlze. A tak zůstávají uvnitř. Tiché. Čekají na prostor, kde mohou být slyšeny beze slov.

Ne vždy jde říct vše nahlas. Někdy mluví to, co nevidíme - ticho, stíny, prázdnota. Tahle zpověď není o lidech. Je o světě, který přežívám skrze fotografii.